pátek 10. listopadu 2017

Vlastně je to ale moc hezkej čas

Chodím na rande s naší nenarozenou dcerou. Sedneme si v kavárně, já si dám jedno kafe. Břicho už se vyvalilo a ona se v něm převaluje. Byla jsem zvědavá, jestli přijdou nějaký pocity alá Sigourney Weaver ve Vetřelci, ale ne, nic takovýho - je to hezký a pocit nenormálnosti se nedostavil. V kavárně často jenom tak koukám skrz výlohu a dávám si čas přemýšlet nad tím, jaká asi bude.

Ráno mě hodně potěšilo, že jsem ve skříni našla kalhoty, do kterých se vejdu. Jsou žlutý, vlněný a Cos. Koupila jsem si je před rokem v sekáči. Ráno jsem přišla na to, že když je vytáhnu až skoro pod prsa, vypadají pořád dobře a nikde nic netlačí. Ta radost byla spojená hlavně s pocitem, že jsem to pořád já. Jen mám sebou i jí. Ano, svojí identitu spojuju povrchně i s oblečením. Ano, potřebuju se občas utvrzovat, že nikam nemizím.

Nejtěžší je pro mě zatím potkat se s vlastními limity. Jsou najednou překvapivě blízko. Všechno jde pomaleji. Všechno mi trvá. Zvládnu toho tak polovinu. Strašně se nad tím občas rozčílím. Sítotisk s pupkem nejde. Je to zajímavý cvičení trpělivosti. Svou vlastní cenu si najednou nemůžu dokazovat zdoláváním seznamu úkolů a výkonem. Jsem ráda, když směrem dopředu rozpohybuju alespoň svý vlastní tělo. Přijmout vlastní limity je, viděno z emocionálně vyrovnaného nadhledu, vlastně velmi ozdravný. Emocionálně rozjitřený momenty radši opomeňme, ať mi sem někdo zase nepíše, že jsem hysterka.

Vlastně je to ale moc hezkej čas.





středa 18. října 2017

Doma



Čím chladněji je venku, tím víc pozornosti obracím do prostoru "doma". Nad zděděným košíkem první vlaštovky, respektive holubičky. 




pátek 6. října 2017

Matky a jiné ženy

Už několik týdnů mám potřebu to sem napsat. A možná pro někoho překvapivě, vzhledem k minulému příspěvku. Ale dřív, než vás zahltím fotkama oblečků, výbavičky a nakonec nejspíš i mimina, bych to ráda udělala. 

Myslím si, že mít dítě/děti, není jediná možnost jak žít jako žena naplněný a plnohodnotný život. Dokonce si myslím, že mít děti není v tomto smyslu nijak samospásné.

Pro anonymní komentátory bych ráda dodala, že tahle moje myšlenka nijak nesnižuje to, že se na naše dítě upřímně těším a jsem ráda, že mám tu možnost ho mít.

Ale zároveň znám několik žen, které děti nechtějí, mít nemohou nebo je pro ně možné budoucí mateřství jen jednou z možností, jak se jejich život může vyvinout. Moje kamarádka Soňa mi jednou řekla, že žen nad třicet se v rámci lehké konverzace na děti prostě neptá. Není to téma, které chce každý rozebírat se sousedkou, známou na ulici nebo vzdálenou sestřenicí z třetího kolena. Je to téma velmi osobní a myslím, že vyžaduje velkou vnitřní odvahu o něm mluvit otevřeně, ať už je příčina bezdětnosti jakákoliv.

Proto mě někdy zaráží zvláštní militantnost některých matek, které jako by se porodem a výchovou jednoho, dvou nebo tří dětí staly odbornicemi na ženství, mateřství a život jako takový. Jakoby byla jediná možnost rozvíjet se a smysluplně působit ve světě spojena s nutností protlačit dítě skrz vagínu (císař se počítá prej jen částečně). A tahle samozřejmá jistota mě strašně dráždí.

V komentářích pod minulým příspěvkem mi někdo psal, že dnešní generace žen nad vším moc přemýšlí, že oni/respektive ony děti prostě měly a všechno zvládly a to musely ještě vyvařovat pleny. Možná je to pravda, i když paušalizace čehokoliv mi zavání. Spíš si ale myslím, že přemýšlet nad věcmi mám tendenci já a je to tendence celoživotní, nijak vyjimečně skvělá, ale zároveň se za ní nemám potřebu omlouvat. A když přemýšlím nad křehkostí a zároveň sílou ženské duše, nad zákrutami života a jedinečností každého lidského osudu, nejradši bych ty uštěpačné poznámkářky a vševědoucí radily poslala do háje.

Pokud by jste si všimli, že s postupujícím mateřstvím u mě nastává podobné zatemnění mysli, prosím o šetrné probrání - člověk nikdy neví, co všechno se může stát, když dítě projde vaší vagínou, ale hlavně, když vstoupí do vašeho života.

Moc ráda bych se šla podívat na dokument NERODIČ od Jany Počtové, tak nějak mi pasuje k tématu. Už jste někdo viděl?



středa 20. září 2017

Mrtvo/Živo


Mrtvo v některých oblastech mého života (třeba tady na blogu) je vyváženo jedním velkým Živo, které nás čeká v zimě. Ono čeká nás a my čekáme je. Prospané léto (jen se dvěma výbornými knihami, nepočítáme-li Ingeborg a podobné těhotenské bible) vystřídal síly navracející podzim. Kromě těšení stíhám i lehké záchvaty paniky ( v čem dítě spí?, jak se koupe?, co musím koupit?), lítosti (jak pak budou vypadat moje prsa?, ty strie už nikdy nezmizí?, podívám se ještě někdy do Japonska a New Yorku?) a zvědavosti.

Pokud znáte odpověď na některou z otázek, budu vděčná za rady a názory. Já vím jistě jen jedno, naše mimino dostane k vánocům tohle.



čtvrtek 13. července 2017

Ženská sígr


Někdy mezi minulým rokem a letoškem se ze mě stala sběratelka porcelánu. Nevím, kde se to vzalo. Ale viním Báru. Chodit každý den kolem té výlohy by nevydržel bez následků nikdo. Žlutá a mátová miska jsou z Porta. Poslední úlovek. Z fotky je jasné, jak moc jsem odbočila z předsevzaté cesty minimalismu. A to nevidíte všechno.

Bavilo mě vzpomínání fotografky Dagmar Hochové, které jsem náhodně zaslechla na Vltavě. Má hlas úplně jak jsem si představovala, taková ženská sígr. Její poznámky jsou stejně neotřelý jako její fotky. Kdyby jste si chtěli pustit k rozjímání nebo žehlení, tak tady.

sobota 10. června 2017

neděle 28. května 2017

Na sever



Kodaň. Za tři dny. Klidně bych zůstala dýl. Jenom tak někde sedět a koukat na lidi. Sever mě okouzlil. Jestli zvažujete, jeďte. Pro mě osobně hodně inspirace. A moje tipy (které poskytuji po jedné krátké návštěvě, ale z velkého nadšení):

Kam jít: *Botanická zahrada a hlavně velký palmový dům s několika skleníky a točitými schodišti do korun palem a lián. Vstup je zdarma a nejlepší je přijít těsně po desáté, kdy se skleníky otevírají a prostor plný zvuků, vůní a kapek vody je jen váš.  *Muzeum umění a designu, ačkoliv na krásný nábytek narazíte všude, prostor bývalé nemocnice z 18. století stojí za návštěvu. Mě nejvíc oslovila expozice dánského designu inspirovaná Japonskem. Taky jsem si tam předvybrala tuhle židli, že tu chci domů. Až doma jsem pak zjistila její cenu. *Pláž (Amager Strandpark), kam dojedete z centra pohodlně na kole nebo metrem. Pro mě je moře pořád něco výjimečného.
*Vesterbro a jejich bývalé masné krámy, v současnosti sloužící jako ateliéry, obchody a bistra. A čtvrť *Norrebro, kde je v každé ulici na co koukat. Na kávu alespoň jednou do Coffee Collective a pak klidně úplně kamkoliv, všude jí měli výbornou.








pondělí 15. května 2017

středa 10. května 2017

Čtenář


Z toho štůsku musím vypíchnout hlavně Přibáně a Jääskeläinena. Asi se mi nejvíc trefili do nálady. Hrabat se klacíkem v minulosti, melancholicky vzpomínat a přitom vědět, že: "I když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete."


"Pozvolná setrvačnost působí jako zemská přitažlivost. Vtlačuje člověku obličej do prachu všednosti a popela snů. Přesvědčuje ho, aby se spokojil být pokorným soumarem osudu a nevěnoval pozornost možnostem, jež nabízí každá chvilka života. Filmový způsob života z pozvolné setrvačnosti vysvobozuje. Člověk se může naučit vidět namísto nevyhnutelného tlaku okolností i všechny zdánlivě nemožné možnosti a uskutečnit je v duchu filmové estetiky. Musí se jen odvážit otrhat hrušky, pod nimiž se prohýbají větve stromu života, a kousnout do nich. To vyžaduje opravdu hodně - v podstatě celý život -, ale v konečném součtu o nic víc než kterákoliv jiná alternativa."

Pasi Ilmari Jääskeläinen: Magický průvodce městem pod pahorkem

pátek 7. dubna 2017

Větvoví


Moje rozvaha posledních dní: Všechno mi trvá. Protože toho dělám moc. Ale neumím jinak. A vlastně ani jinak nechci.

Kam zaměřit pozornost a síly? Každý můj úkol, projekt a práce má svůj čas. Někdy jde pohnout s tím a jindy s tamtím. Někdy jsem zalezlá u tuše a zakresluju větvičky. A někdy tahám velké větve v lese, spolu s ostatními. Vlastně jsem za to ráda. I za jiné práce a příležitosti. Na arteterapii mám kromě škol konečně i vizitky. Na zdolávání kopřiv nové rukavice. A půl kila vosku mi doveze Hanka.
Ale někdy závidím těm, co mají jasno, respektive pilno jedním směrem, ty jejich mílové pokroky, nové výrobky, karierní skoky a nejvíc znejistím, když jsou k tomu krásné, stylové a matky tří dětí.
To sice já nejsem. Všechno mi sice trvá. Ale něco vzniká každý den.

Než mám v ruce kresbu nebo výrobek, prostě něco dokončeného, většinou s tím tématem dlouho žiju. To samotné provedení, ať už více či méně dokonalé, je vlastně nejjednodušší částí procesu. Když už se ví, co dělat a jak, ruce si s tím nějak poradí. Moment bílého papíru, nepopsané stránky a nenastřižené metráže vyžaduje nejvíc odvahy a dřív mě dost často zastavil. Ale co jsem se vzdala usilování o dokonalost, je to mnohem radostnější okamžik.

Na stole mi vznikají podklady pro nové sítotisky. A je to radost!







pátek 17. března 2017

Až nadejde čas

Jsem nemocná. Ležím v posteli a ležím na gauči. Už šestý den. Takhle dlouho nemocná/ležící jsem byla naposledy někdy na základní škole. První tři dny jsem v podstatě prospala. Jen v sobotu jsem si odskočila (nadopovaná modafenem) na kurz voskové batiky, který dělala Linda Kaplanová. Ten kurz byl deset minut od domu a já se na něj už docela dlouho těšila. Na začátku to šlo, voněla jsem k rozpuštěnému vosku, ale ke konci už modafen přestával zabírat. Linda byla příjemně opravdová, ve vztahu k materiálu a řemeslu odvážná a přesto pokorná. Mezi spaním jsem objednala kilo vosku. Potřebuju se posouvat.




"Soudit a hodnotit. To ve velkém plánu bylo velice důležité. Proto si člověk nemohl neklást otázku, jestli Karin Aeroová ví, co dělá. Věděla to? Že když člověk chválí, tak i soudí? A pak dělá něco, co má hluboký účinek."

Peter Hoeg: Až nadejde čas

neděle 12. února 2017

Fajn

V únoru mám jedinej úkol; přežít.

Poslední měsíce se potkávám převážně s důchodcema. A tak si říkám, že hlavně nesmím zapomenout, že životní mód "přežít" by měl bejt jenom dočasný šetření baterií a né dosmrtný nastavení. To může člověku snadno vyklouznout z paměti.
V návaznosti na to. Jestli před sebou vidím nějakej velkej úkol a zároveň vytouženou metu, tak to asi bude, bejt fajn i v pokročilym věku. Jde to. Ale není to až tak samozřejmý jako bejt fajn ve dvaceti. Zato je to fajn takový peprnější a opravdovější, zbavený mladickejch rozpaků a ambicí středního věku. Ty fajn starý lidi jsou fajn každej svým vlastním autentickym způsobem a potkat se s nima je hodně fajn a většinou taky obohacující.

Plán ležet v únoru každou volnou chvilku v posteli s objemným svazkem Knihy Jakubovy od Tokarczukové mi vůbec nevyšel. To prostě nejde. Prokousala jsem se do půlky, především z úcty k autorce, která mě předtím nikdy nenechala pochybovat, ale oficiálně to vzdávám. Na dalších čtyři sta stránek úcta nestačí. Přečetli jste to? A dočetli?

Ale tohle je vážně krása a spadá do mé kategorie "Přečteno za noc":

Do výlukového autobusu, který teď jezdí na Kubáň, nastoupila mongoloidní dívka nebo spíš žena - ošklivá, tmavovlasá, nakrátko ostříhaná a tlustá, skoro bezpohlavní, jak tihle lidé bývají, v modré teplákové soupravě a s batohem na zádech. Dosedla na sedadlo, vzala leták, který na něm ležel - byl to reklamní leták z Lidlu - , a jak si ho prohlížela, vykřikla:
Jé koblihy! a ukázala na fotku dvou pocukrovaných koblih na papíru před sebou, měla v očích tak čirou a nefalšovanou radost, že poznala věc, že k ní přiřadila správné pojmenování, že obraz věci je barevný a odpovídá věci samé, a to libé, kterou ona zná a často chutná -
a pak pokračovala dál:
Jablko! zvolala na celý autobus a zase hledala dál očima po papíře,
Rajče!
Chléb!
Uzeniny!
taková radost byla v tom hlase , ale v poloprázdném autobuse si jí nikdo nevšímal, jen já, Jiří Bizom, čerstvý padesátník, jsem pocítil hlubokou a nezaslouženou vděčnost za všechno a málem jsem se rozplakal.

(Silva Fischerová: BIZOM aneb služba a mise)

Jdu bejt fajn a uvařit muži nedělní oběd.

sobota 14. ledna 2017

Žlutá





Některá přání očividně stačí jen vyslovit.

Především, když vás vlastní matka bezmezně rozmazluje. A vaši přátelé čtou váš blog. A vy občas zajdete odnést něco do Sue Ryderu a ten se vám hned odvděčí. A svatební dary dostáváte i půl roku po svatbě. Některá přání se tak jednoduše neplní. Chce to trochu zabrat a někdy i hodně moc. A pak je z toho třeba HACUBOKU. Něco si ale vydupat nejde. Ani skrz zatnutý zuby. Ani vzorným plněním pětiletky. A to je možná dobře, že nemáme všechno ve vlastních rukou.

U nás doma:*lněné povlečení od Vydra a Volkmer, *koberec Durchduo, *vlněnokašmírový svetr ze Sue Ryder, *koš na deky/cokoliv Nila

Ps: Za poslední měsíc jsem si koupila tři kusy oblečení ve žluté barvě. Zároveň jsou to moje první tři žluté kusy v životě. Překvapivé. Hledám vysvětlení. Je to in barva? Vždyť Pantone říká, že by to měla být tahle zelená. Tak za mě pro rok 2017 zatím teda žlutá. Pro Vás?